Wegenerova teorie kontinentálního driftu
NA POČÁTKU BYL SUPERKONTINENT
V roce 1912 upozornil německý vysokoškolský učitel Alfred Wegener na
skutečnost, že kontinenty se pohybují, jako by šlo o obrovská plavidla.
Kontinenty byly podle něj kdysi součástí jediného superkontinentu
zvaného Pangea, který se během stovek milionů let rozlámal, dal do
pohybu a už se nezastavil. Tam, kde se jednotlivé kontinenty setkaly,
vznikla horská pásma. Wegenerovy závěry nebyly ve své době přijaty,
dnes však tvoří základ našeho vědění o globální tektonice. Právě
globální tektonika nabízí výklad různých geofyzikálních jevů od
vulkanické činnosti po zemětřesení a pohyby kontinentů.
SRÁŽENÍ ČI KOLIZE?
V roce 1908 přišel nezávisle na Wegenerovi americký geolog Frank Taylor
s vysvětlením vzniku pohoří. Jsou výsledkem kolizí mezi obrovskými kusy
pevniny. Drtivá většina vědců se však domnívala, že tato otázka již
byla vyřešena. Podle tehdejších představ kdysi horký tekutý zemský
povrch postupně ochládal a jeho rozloha se přitom zmenšovala - pevnina
se zkrátka srážela. Důsledkem toho docházelo k vrásnění a vzniku
horských pásem. Představa jednotného kontinentu, který se láme na kusy,
se tehdejší vědě zdála přitažená za vlasy.
CO PROZRADÍ FOSILIE
Byl tu
však jeden problém. Na různých místech světa se nacházely zkameněliny
shodných organismů. V permských dobách to byla třeba kapradina Glosso
Špteris, která byla objevena na obou amerických kontinentech, v Indii a
Austrálii. Tato skutečnost byla v době, kdy se o jediném prakontinentě
neuvažovalo, vysvětlována existencí pevninských mostů, které měly
spojovat jednotlivé kontinenty, podobně jako dnešní Střední Amerika
spojuje obě části amerického kontinentu. Shody v nalezených fosiliích
šly ještě dále. V Africe a Brazílii se našly zbytky ještěra Mesosaura,
který by se asi stěží dostal přes moře. Byl tu i důkaz zalednění: kdyby
kontinenty ležely na svých současných místech, musel by led sahat od
polárních oblastí až k rovníku, což je zcela nemožné.
HLEDÁ SE POHON
Když se Wegener dočetl o fosiliích, které se na různých částech světa
shodují, rozhodl se definitivně svou teorii o pohybu kontinentů
zveřejnit. Místo zájmu se setkal s lhostejností. Wegener platil za
podivína, který hledá nové odpovědi na dávno vyřešené otázky. Teorie
pohybu kontinentů s sebou přinesla nové problémy. Jak se kontinenty
pohybují? Co je pohání? Wegener navrhl řešení: kontinenty jsou tvořeny
pevným materiálem zvaným sial, zatímco oceánské dno, po kterém kloužou,
tvoří hustší, zato méně stabilní, materiál nazvaný sima. K vysvětlení
síly, která kontinenty uvádí do pohybu, Wegener použil své znalosti
meteorologie a určil za její původ zemskou rotaci.
TÉMĚR DETEKTIVNÍ PÁTRÁNÍ
Ukázalo se, že dno
oceánů není takové, jak má být podle Wegenerových předpokladů, a že
zemská rotace je příliš slabá na to, aby dokázala pohánět kontinenty.
Oproti tomu teorie srážející se země takové potíže neměla. Z těchto
důvodů se teorie kontinentálního driftu stala pro vědce pouhou
spekulací. Tak tomu bylo až do konce Wegenerova života. Triumfální
návrat myšlenek německého vědce přišel až o více než dvacet let
později. Jediným blýskáním na lepší časy byl objev britského geologa
Arthura Holmese. Ten v
roce 1927 zjistil, že v zemském plášti existují tzv. konvekční proudy.
Ty vznikají při teplotních rozdílech a setkáváme se s nimi prakticky
denně. Stačí postavit na sporák konvici s vodou a sledovat, co se
uvnitř děje. Holmesova teorie vnesla chaos do řad příznivců myšlenky
chladnoucí a srážející se Země a byla příčinou jejího definitivního
konce.
ROZPÍNAJÍCÍ SE DNO
Ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století bylo podrobně
zkoumáno dno oceánů. Vyšlo najevo, že se tu nachází složitá síť hřbetů,
zlomů a příkopů. Jejich rozložení odpovídá umístění ohnisek
zemětřesení. V šedesátých letech naznačil americký geolog Harry Hess,
že příčinou tohoto jevu může být rozpínání mořského dna. V oceánských
hřbetech, jakým je třeba Středoatlantický hřbet, vystupuje magma ze
spodních částí pláště, ochlazuje se a stává se součástí desek. Hřbety
jsou proto vlastně nejnovějšími vrstvami zemské kůry. Teorie, u jejíhož
zrodu Hess stál, tvrdí, že kontinenty jsou uváděny do pohybu novým
materiálem, který se dere na povrch oceánského dna.
A PŘECE SE POHYBUJÍ
Od konce šedesátých let je desková tektonika převažujícím směrem
vysvětlujícím geologické jevy na celém světě. Proto se od roku 1968
také hovoří o globální tektonice. Také v případě zemětřesení, sopečné
činnosti a pohybu kontinentů všechno souvisí se vším. Dnešní přístroje
dokázaly pohyb kontinentů mimo jakoukoli pochybnost. Satelitní laserové
měření odhalilo, že
desky se ročně přesunou asi o patnáct centimetrů. Některé se vzdalují,
jiné přibližují. Wegenerovy závěry se ukázaly jako
pravdivé, i když na jejich zdůvodnění jsme si museli pár desítek let
počkat. Stejně jako mnoho jiných výjimečných osobností Wegener totiž až
příliš předběhl svou dobu.